Ukázka toho, jak parádně kluci v Tokiu na Šibuji nosí kravaty. Jsem fanoušek kravat, takže se omlouvám, že se o tom trochu rozepíšu. Kravaty občas nosím, i když jdu jen do lahůdek pro šunku.
Myslím, že existují dva hlavní fenomény co se kravat týče a ty se často prolínají. Jeden bych nazval konceptuálně-společenský a druhý esteticko-radostný.
První fenomén lze rozdělit do dvou subkategorií. Obě jsou pomalu na ústupu a drží se ve vyhraněných a stále se zmenšujících ostrůvcích. První subkategorie operuje s konceptem, kdy se kravata nosí na společenských událostech, aby se stala viditelným symbolem vzdávajícím úctu a respekt někomu či dané události. To jsou ony kravaty na svatbách, pohřbech, promocích a podobně. Kravata zde obvykle neplní estetickou funkci, a pokud ano, tak spíš jen náhodně. Nosí ji především lidé, kteří ji jindy nenosí. Vzít si kravatu je pro ně psychologicko-společensky neobvyklá událost, která se přihodí párkrát za život.
Druhou subkategorii prvního fenoménu bych nazval pracovním tradicionalismem kdy se kravata nosí kvůli pracovnímu zařazení. Tento koncept je stejně jako první na ústupu a drží se ve středoevropském prostoru u povolání jako pohřebník, pojišťovák či politik. Zde už na rozdíl od první subkategorie - se kravatám příležitostně vědomě dostává i estetické funkce.
A druhý fenomén, jehož příkladem jsou zde ti mladíci na Šibuji - to je nošení kravaty pro plezír, pro radost, pro její estetický potenciál. Může být tradiční, formální, ale i naprosto nekonvenční jako zde na fotce. Jeho základním rysem je hra a radost.
Kravaty mám rád i proto, že je to poslední „nepraktický" doplněk oděvu pro pány. Ten tlak současné společnosti na domnělou dokonalou funkčnost všeho – na úkor estetiky a půvabu mě dost irituje. Kravata je v tomto ohledu stále ještě málo rozpoznaný, sympaticky subverzivní prvek. Je to rebelující ostrůvek, kde kreativita a půvab mohou svobodně existovat.
Text a foto Petr Horčička - šéf Tokyo Vintage