Ukázka jak parádně kluci v Tokiu na Šibuji nosí kravaty. Jsem fanoušek kravat tak se omlouvám že se o tom trochu rozepíšu. Kravaty občas nosím i když jdu jen do lahůdek pro šunku. Myslím že jsou zde dva hlavní fenomény co se kravat týče. A ty se často i prolínají. Jeden bych nazval konceptuálně-společenský a druhý esteticko-radostný. První fenomén lze rozdělit do dvou subkategorií. Obě jsou pomalu na ústupu a drží se ve vyhraněných a stále se zmenšujících ostrůvcích. První subkategorie operuje s konceptem kdy se kravata nosí na společenských událostech aby stala viditelným symbolem který vzdává úctu a respekt k někomu či k dané události. To je takové to když vidíte kravaty na svatbách, pohřbech, promocích a podobně. Kravata se zde obvykle neplní estetickou funkci a když tak spíš jen náhodně. Kravaty zde nosí především lidé kteří je obvykle jindy nenosí. Vzít si kravatu je pro ně psychologicko-společensky neobvyklá událost která se přihodí párkrát za život. Druhou kategorii prvního fenoménu bych asi nazval pracovním tradicionalismem. To když se nosí kravata kvůli pracovnímu zařazení. Tento koncept, stejně jako první je také na ústupu a drží se v středoevropském prostoru u povolání jako pohřebák, pojišťovák či politik. Zde už na rozdíl od první subkategorie se příležitostně kravatám vědomě dostává i estetické funkce. No a druhý fenomén jehož příklad jsou zde ti mladíci na Šibuji, to je když se nosí kravata pro plezír, pro radost, pro její estetický potenciál. Může být tradiční, formální ale i naprosto nekonvenční jako zde na fotce. Jeho základním rysem je hra a radost. Kravaty mám rád i proto že je to poslední "nepraktický" doplněk oděvu pro pány, a ten tlak současné společnosti na domnělou dokonalou funkčnost všeho na úkor estetiky a půvabu mě dost irituje. Kravata je v tomhle takový stále ještě málo rozpoznaný sympatický rebel. Foto © Petr Horčička / TokyoVintage.cz